Jmenuje se Tygr. Ne, Mimi. Ne, Mimi Čiči.
JMENUJE SE MIMI ČIČI TYGR.
A taky Déšť.
31.7. odpoledne jsme se za Tygříkem vydaly s Adélkou, která jela na kole. Prý si ho vezmou k sobě, teda spíš jejich babička. Hned jakmile jsme vešly na ulici kterou Tygr obýval, přiťapkal za námi. Dala jsem mu zbytek bílého jogurtu, který jsem měla na svačinu, a pak jsme si ho vzaly.
Jenže začalo pršet. Prvně jen tak kapalo, pak trochu víc, a pak už lilo… A lilo dlouho. To by nebyl moc velký problém, kdybychom s sebou neměly malé kotě. Čekaly jsme ve vchodě jednoho domu (ale i tak jsme byly doost mokré), a po chvíli si pro nás přijel můj taťka. Kolo jsme ale do auta naložit nemohli… Tak mě naložil do auta a dovezl k domu, já vyběhla pro deštníky a košík a deku pro kotě, a jeli jsme zpět. Pak jsem si vzala kotě do košíku, přikryla dekou a předala deštníky. A jeli jsme čekat k Ádinému domu.
Jakmile jsme k němu přijeli, začali padat kroupy. Taťka chtěl uchránit naše auto, tak jel pod benzinku. Jenže nejbližší volná byla docela daleko. Jen co jsme se pod střechu benzinky schovaly, začaly padat ještě větší kroupy, a my hned byli „obklíčeni“ dalšími auty, které se snažily schovat. Takže nebylo kama vyjet, super. My ale museli jet, protože už na nás čekala Áďa. Tygřík velkou část cesty spal, jen občas mňouknul. Naštěstí se auta začala pomalu rozjíždět, protože krupobití i déšť ustával. Ale různě po cestě se valily proudy vody, ne-li řeky. Od našeho auta stříkala voda vńa všechny strany, podobně jako u člunu na moři.
Když jsme připluli k Adélčinému domu, vyměnili jsme kotě za deštníky, a jeli domů..
A kotě? To bylo jediné, kdo dnes zůstal suchý…
Ale jmenuje se Déšť! 🙂
Bude další díl? Moc se mi to líbí